Totter o MS, Prospalovi i Hubáčkovi: Pro hráče je to taková vrba

Foto: Martin Vojtěch Víta, hc-vsetin.cz

(TAMPERE, od naší zpravodajky) V Tampere se kromě mistrovství světa konal také trenérský seminář, na který dorazil mimo joné Aleš Totter. Při té příležitosti jsme ho vyzpovídali, rozhovor probíhal v kavárně, kam na závěr dorazil i jeho nový asistent pro následující sezonu Petr Hubáček. Jak Aleš Totter hodnotí styl Kariho Jalonena a jak vzpomíná na Václava Prospala?

Vy jste se přijel do Tampere podívat na hokej, nebo vaše cesta měla i jiný důvod?
V neděli a v pondělí se tady konalo trenérské sympozium. Já jsem přijel už v sobotu ráno, takže jsem viděl všechna tři utkání plus další v rámci sympozia, celkem tedy šest. Bylo zajímavé sledovat hru, účastnit se zajímavých přednášek, být v kontaktu s trenéry z dalších zemí a sledovat zápasy. Každý trenér na sobě musí pracovat. Výborné tři dny v Tampere: krásné počasí, parádní seminář i zápasy.

Jak zatím hodnotíte výsledky českého týmu?
Po vyhraných turnajích byla velká očekávání, která ale na začátku mistrovství nebyla naplňována. Hráli jsme hodně defenzivně, teď se styl trochu otevřel, máme útočné hráče, hrajeme aktivněji. David Pastrňák přinesl kvalitu, málokdy jeden hráč dokáže tak ovlivnit tým, ale on změnil mentalitu, dodal do mančaftu sebevědomí a pohodu. Plus samozřejmě změna stylu, že hrajeme více na kotouči a více napadáme. Když nejste u toho týmu, tak to můžete jen odhadovat, ale určitě má tým jinou jiskru a cítí to i diváci. Opět jsme se vrátili na vlnu optimizmu, která byla na začátku, že máme šanci na zlato a jedeme si pro medaili.

Jak se vám zamlouvá styl Kariho Jalonena?
Není to úplně styl pro naše hráče, kteří jsou v prostějovském týmu, ale Fini s tímto stylem vyhráli olympiádu, Třinec třikrát extraligu, takže určitě to svůj důvod má. Já jsem jiný kouč, hraju útočně na hranici rizika. S Vinnym Prospalem jsme to praktikovali v Motoru, letos jsme tak hráli i v Prostějově, ale každý trenér věří jinému stylu. U Kariho Jalonena je vidět finská škola, ale svému systému věří, zapracoval do toho naše hráče a věřme tomu, že to bude úspěšné a přinese to úspěch.

Vladimír Růžička se vyjádřil, že by český národní tým měl vést Čech, vnímáte to stejně?
Samozřejmě česká mentalita je specifická, ale asi na to nemám vyhraněný názor. Jsme hokejový národ s dobrými trenéry. Na seznamu číslo jedna měl být Venca Varaďa, mělo se s ním jednat, nevím, jestli byl oslovený či to po prvním kroku skončilo, ale být na svazu, snažil bych se ho zlomit, protože on je v Česku opravdu číslo jedna. Každopádně mi nevadí, že se zvolila tahle možnost. Je to taková, ne úplně facka, ale probuzení pro český trenéry. Je to také cesta. Mně osobně je bližší Kanaďan Craig Ramsay na slovenské střídačce, protože skvěle omladil tým, nebojí se dávat mladé hráče, hrají aktivně a uhráli tím bronzovou medaili na olympiádě. Jejich zápasy jsou atraktivní: přelévá se hra, nestojí se ve středním pásmu. Myslím, že Slováci se tím trefili. U nás uvidíme. Jalonen je kvalitní trenér a český hokej už potřebuje nějaký úspěch. Přejme si a věřme tomu, že letos to konečně cinkne.

Prošel vám někdo pod rukama z aktuální soupisky národního týmu?
Jirku Smejkala jsem trénoval v juniorce, Jirku Černocha také. Měl jsem šanci s nimi pracovat a jsem rád, že se jim tady daří. Náhodou jsem potkal tady v Tampere rodiče Jirky Smejkala, chvíli jsme povídali a chválili si město. Musím jim dát za pravdu, je opravdu nádherné. Je tu mnoho českých fanoušků, rodiny hráčů. Viděl jsem, že tu kluci mají i přítelkyně. Je super, že je to blízko, a že se konečně hraje před fanoušky. Je to krásné mistroství, krásná hala a krásné město.

Foto: Roman Mareš, Rytíři Kladno

Vy jste dělal tři roky asistenta v Českých Budějovicích, pak jste přešel do Prostějova, kde působíte jako hlavní trenér. V čem se tyto dvě role liší?
Liší se hodně. Jako asistent máte nějaké pravomoci, jste zodpovědný za určitou část hry, střídáte obránce, je tam zodpovědnost za oslabení a tak dále. Jako hlavní trenér máte všechno na starost a jste kouč týmu, i toho realizačního, kde je třeba sedm až osm lidí, a kouč dalších pětadvaceti, třiceti hráčů. Letos z Chance ligy padaly čtyři týmy. Pátý šel do baráže, ta zodpovědnost hlavního trenéra byla tedy od začátku obrovská. Přednášky, na které chodím, jsou hodně o leadershipu. Trenér musí být správný lídr. Když si to zpětně analyzuji, ne vždy se mi to v sezoně povedlo, ne všechna rozhodnutí se mi povedla. Ne ve všech případech jsem byl dobrý lídr, ale je to pro mě poučení do další sezony. Někdy jsem měl být pozitivnější. Každopádně jsme to zvládli, udělali jsme semifinále po skoro devatenácti letech. Škoda, že jsme neměli širší kádr, to je jedna z věcí, co chceme vylepšit. S majitelem už jsme si k tomu sedli a řekli si to. Ale abych shrnul odpověď na otázku: být hlavní trenér je větší zodpovědnost, více věcí máte na starost, takže se musí delegovat pravomoci. Musí se nasytit všech pětadvacet hladových krků v kabině. Já jsem za tu možnost rád, je to větší výzva být hlavní trenér.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Václavem Prospalem? 
Venca je neopakovatelný), je svůj. (směje se) Určitě nějaké věci nejde kopírovat, každý vytváříme jinak tlak na hráče. Určitě jsem si od něho hodně vzal, je to stoprocentní profesionál, dokáže hráče motivovat, nenechá je oddychnout. Nevím, jestli se vrátí k trénování, přál bych mu, aby dostal možnost trénovat. Asi na to zatím nespěchá, věnuje se rodině. Velká škoda pro český hokej, že nedopadlo angažmá k reprezentační dvacítce. Vím od Vinnyho, proč to nedopadlo, strašně mě to mrzí, byla by to jeho parketa. Dvacítka je v dobrých rukou, znám osobně Radima Rulíka, ale pro Vencu Prospala by to byl ideální tým. Zná prostředí v zámoří, je to škoda. Určitě mě obohatil, přinesl zkušenosti z NHL, každý den jsme diskutovali o hře a stále jsme v kontaktu.

O Václavu Prospalovi se ví, že je hodně emotivní. Naopak Filipu Pešánovi bylo vyčítáno, že emoce nedává najevo. Jak moc je tohle pro trenéra podle vás důležité?
Záleží na situaci. Každý má hranici, kdy emoce vypustí, každý má jinou cestu. John Tortorella, který je velmi živelný, trochu možná typ Venci Prospala, je velice tvrdý k hráčům a emotivní. Dookázal vyhrát Stanley Cup s Tampou. Se stejným týmem pak zase dvakrát vyhrál John Cooper, který má naopak poker face. Cooper má kolem sebe výborný realizační tým, což je velice silná stránka Tampy. Cesty jsou tedy různé, záleží na situaci. Vencovi bylo vyčítáno, že dává najevo emoce moc a Filipovi, že málo. Naprosto je chápu: oba jsou sví, ale úspěšní. Oba uznávám. Já bych to nerozlišoval, jsou různé cesty k vítězství. Sezona je dlouhá, někdy další krok musíte zvládnou s emocemi, někdy s klidem, záleží na situaci.

Vy sám byste se ohodnotil jak?
Byl jsem emotivnější a dával jsem emoce najevo. Do týmu jsem vnesl možná trochu neklid, ale nakonec jsme měli výborné výsledky. Ale řešil bych to už jinak a dal bych větší podporu hráčům, to chci zlepšit následující sezonu. Mohl jsem se v některých věcech zachovat lépe, týmu více pomoci, ale dobré je, že jsem si to včas uvědomil. Věřím, že v nové sezoně v kritických situacích vyjádřím lepší podporu. Nakonec jsem ji týmu dal, nikoho jsme „netrajdovali“, klukům jsem věřil. mně a celému Prostějovu se to vrátilo tím, že jsme došli do semifinále. Každá sezona je poučení, je dobré to slyšet přímo od hráčů, od mentora. Dva dny jsme právě o tom na semináři v Tampere mluvili – je to o motivaci, trenér je šéf střídačky a realizačního týmu a určuje směr.

Foto: hcmotor.cz

Do následující sezony máte nového asistenta Petra Hubáčka, který s týmem už v minulé sezoně spolupracoval. Teď ale povýšil, jak spolupráce s mistrem světa vznikla?
Petra jsem oslovil přes našeho společného známého, má své aktivity jako komentování v ČT, trénuje třídu svého syna. Žije v Brně, naštěstí ta vzdálenost do Prostějova je v dosahu. Petr měl pravomoci už letos, já jsem tam měl ještě trenéra gólmanů Vlastu Lakosila, pak pana Peštuku, Vlastu Wojnara a Petra. Asistent Vlastimil Wojnar nyní odchází do Spišské Nové Vsi, kde bude působit jako hlavní kouč. Vlastovu práci si budeme muset rozdělit všichni. Petrova role je výrazná, má vliv na hráče, hráči ho respektují, znají ho z televize jako mistra světa, prošel Finskem. Je v roli, kdy je oblíbený u hráčů, má k hráčům blíž, stejně jako jsem měl já v Budějovicích. Je i taková vrba, vybrečí se mu na rameni, jde za ně orodovat, drží nad nimi ochranou ruku. Jsem rád, že bude s námi trávit více času a bude s námi spolupracovat.

Jak se dá časově skloubit Petrova práce pro ČT, trénování 9. třídy s rolí asistenta trenéra v Prostějově?
To je otázka na něj, to se zeptejte jeho. Máme ho tady. (směje se)

Obrátím se tedy na vašeho asistenta, Petře, prosím, otázka je vaše.
Petr Hubáček: Když jsem to zvládl v loňské sezoně, kdy to pro mě bylo podstatně těžší... Více času mi zabírá spíše trénování dětí než práce v televizi. Ale naskládám si život tak, aby mi to vycházelo a klapalo. V letošní sezoně to budu mít jednodušší než v té uplynulé, která pro mě byla opravdu náročná. Jsem zvyklý dělat věci na sto procent a nešel bych do ničeho, o čem bych dopředu věděl, že nemám šanci to obsáhnout. Bylo by kontraproduktivní jak pro mě, tak především pro ty dotyčné, kterých se to týká: ať už je to tým Prostějova, děti nebo ČT. Jdu do věcí jen, když si je perfektně promyslím dopředu, a když vím, že je stihnu zvládat, aby to mělo kvalitu a můj příspěvek byl znát a cítit.

Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz

Share on Facebook Share on Twitter